GALERIE znovu otevře 18. května 2024
Nadcházející výstavy 2024
1. Salón Josefa Jíry 95 - společná výstava umělců spojených s Josefem Jírou a Malou Skálou 18.5 - 20.6
2. Adéla Marie Jirků a Boris Jirků - ilustrace a malba 22.6 - 18.7
3. Alžběta Jungrová - fotografie 20.7 - 22.8
3. Markéta Jírová - malba 24.8 - 30.9
Výstavní činnost Maloskalské galerie navazuje na tradici Maloskalského výtvarného léta, které bylo původně označením pro skupinové výstavy umělců Pojizeří pořádané na Malé Skále ojediněle od přelomu 30. a 40. letech 20. století a pravidelně od roku 1972, kdy zde začali pravidelně vystavovat umělci označení politickým režimem za nežádoucí. Pro výstavní účely byla z verandy maloskalské restaurace svépomocí zřízena výstavní síň, na vernisážích vystupovalo Smetanovo kvarteto a mnoho známých pražských umělců. Malá Skála se tak stala jakýmsi kulturním centrem až do 80. let, kdy byl výstavní prostor nadlouho uzavřen. Přerušená tradice byla obnovena teprve v roce 1991 se vznikem Maloskalské galerie , která začala každoročně pořádat cykly krátkodobých výstav pod stejným názvem.
Maloskalská výtvarná léta, stejně jako vznik Maloskalské galerie inicioval malíř Josef Jíra. Od jeho smrti nese galerie jeho jméno.
Maloskalská galerie Josefa Jíry je komorní, ale svým charakterem zcela mimořádná. Byla otevřena v roce 1992 na Malé Skále, v historické budově Boučkova statku, který je jednou z výjimečných a nejlépe dochovaných památek původní pojizerské roubené architektury. S výjimkou nezbytné, citlivě provedené rekonstrukce v roce 1988, se bez podstatnějších úprav dochoval v podobě z roku 1813 a jeho starobylé zdi a krovy vytvářejí pro stálou expozici českého moderního výtvarného umění velmi osobitý rámec. Stejně jako podmanivé kouzlo tohoto zákoutí Českého ráje. „Není běžné, aby obec, třebaže velká, měla galerii současného umění. Malá Skála je ale výjimečná. Malebně členitá krajina, krásná řeka, díla lidových tesařů a kameníků i pocit duchovní tradice člověka přirozeně kultivují. Vnímavé umělce proto přitahuje Maloskalsko od dob romantismu. Navíc se tady po staletí podomácku zpracovávalo sklo a barevné drahokamy a již generace šikovných řemeslníků prošly uměleckými školami v Turnově a Železném Brodě. Není divu, že se zde rodili výtvarní umělci, hlavně malíři, a další se tady usazovali." PhDr. Miroslav Cogan, Maloskalská galerie
Galerie sídlí v prostorném patře a podstřeší a vystavuje pestrou paletu prácí více než stovky známých českých malířů, grafiků, sochařů a sklářů, kteří svá díla venkovské galerii věnovali nebo zapůjčili často z přátelství k Josefu Jírovi, který byl hlavním iniciátorem jejího vzniku. Další exponáty, především tematicky spojené s Maloskalskem, byly zakoupeny. Jsou tu zastoupeny například práce F. Tichého, A. Pelce, J. Baucha, J. Johna, F. Ronovského, F. Hodonského, I.Ouhela a dalších výtvarníků. Větší část sbírky tvoří jádro stálé expozice, zbývající část se pravidelně obměňuje, aby byla návštěvníkům zpřístupněna i díla uložená v depozitáři. Samostatnou část představuje stálá přehlídka tvorby Josefa Jíry.
Kromě výtvarné sbírky je v galerii otevřena také muzejní vlastivědná expozice Maloskalska. Soubor fotografií a archiválií ilustruje historii, místní veřejný společenský život a svérázný kolorit tohoto oblíbeného letoviska na břehu Jizery, zachycuje původní stavby – hostince, mlýny, statky, které časem vzaly zasvé nebo musely ustoupit místo novým.
V přízemí budovy je celoročně otevřena útulná lidová hospůdka U Boučků, která se v letních měsících rozšiřuje do prostorného nádvoří zastíněného prastarou lípou z jedné strany a chráněného před větrem roubenou stodolou z druhé. Pod přístřeškem stodoly ožívá v době adventu překrásný betlém, který vyřezal a věnoval obci Josef Jíra. Adventní setkání před Betlémem se zpíváním koled, vystoupením místního divadelního spolku s vánoční hrou O narození Páně, pohoštěním a sousedským poklábosením se stala milou tradicí, která přirozeným a nenuceným způsobem nahradila nostalgii po starých časech hřejivou atmosférou živé lidské pospolitosti a každoročně přitahuje víc a víc účastníků.
V bývalém zámeckém parku na Malé Skále stojí také kaple sv. Vavřince, kam byl po její kompletní rekonstrukci v letech 1995-96 instalován jedinečný soubor čtrnácti biblických zastavení Křížové cesty Josefa Jíry, který měl na záchraně kaple velkou zásluhu.
Galerie je otevřena od května do konce září a v této době pořádá pravidelné výstavy v rámci Maloskalského kulturního léta.
PŘÍBĚH, KTERÝ SE PODOBÁ LEGENDĚ
Když 15. června 2005 zemřel po delší nemoci ve svých nedožitých šestasedmdesáti letech malíř a grafik Josef Jíra, objevily se v celostátních denících nekrology s přívlastky "velký, známý, populární". Taková slova mohla širší veřejnost trochu zarazit, vždyť ve srovnání s všeobecně uznávanými hvězdami českého umění zůstával Jíra spíš na okraji. Měl jistě hodně příznivců mezi návštěvníky výstav i sběrateli umění, kamarádili s ním slavní herci, psal o něm Bohumil Hrabal a na vernisáž jeho Nikdy nedokončeného autoportrétu do Lomnice nad Popelkou přijel sám prezident republiky. Jenže mu nechyběli ani vlivní odpůrci. Významná část kulturního establishmentu jej úmyslně ignorovala. V reprezentativní dvousvazkové encyklopedii českého výtvarného umění, kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Academia, jeho jméno nenajdeme, do expozice současného českého umění v Národní galerii nebyl zařazen a Milan Knížák o něm s autoritou sobě vlastní prohlásil, že je kýčař.
Osud jako téma
Přes uznalý tón posmrtných článků je debata o Jírovi stále otevřená. Její další průběh už neovlivní vášnivý, někdy dravý a konfliktní, jindy bolestně zjitřený temperament, s jakým umělec prosazoval své vidění světa. Ztlumí se averze, jež u někoho vyvolával, ale možná i fascinace kouzlem jeho osobnosti, které podléhali jiní. Zůstane to, co vytvořil, ale také příběh, který se podobá legendě...
Foto - Jan Šplíchal
Foto - Jan Šimek
O svém životě také vypráví celým svým dílem, osobní trable, radosti, prohry i vítězství přímo umanutě měnil v nadčasové znaky, z nichž skládal jakýsi konkrétní, ale zároveň zobecněný mýtus lidského osudu. Jeho imaginace se často obracela k biblickým příběhům, v nichž nacházela předobrazy současných situací - Noe s holubicí, krvelačná kráska Salome, Kristova bolestná zastavení na cestě mučednictví i jeho posmrtné vzkříšení - Jíra byl přesvědčen, že něco podobného bývá třeba jen v náznaku součástí každého života.
Podle některých teoretiků umění měly být jeho obrazy umělecky sporné. S vývojovými trendy a tendencemi pozdního modernismu opravdu souvisejí jen volně, tím intenzivněji však působí jejich básnická výmluvnost. Jíra pro ni nalezl nezvykle pádný, citově naléhavý výtvarný výraz, v němž se archaické ozvěny mísí s existenciální zjitřeností poválečné éry. Byl uzpůsoben tak, že nejspíš nemohl malovat jinak. Pamětníci tvrdí, že ke zvláštnostem svého stylu dospěl už někdy v patnácti. Později na něj mocně zapůsobili Munch, Rouault či Chagall, ale jádro výpovědi se nezměnilo. V šedesátých letech se ukázalo, že se dotkl struny, jejíž tón v českém umění chyběl. Začal mít úspěch, a to nikoli přičiněním kulturního aparátu, ale přímo u publika.
Zatímco dědicové avantgardy směřovali buď ke spekulativním konstrukcím inženýrského typu nebo k postmoderní ironii, zůstával Jíra až naivně věrný romantickým tradicím malířství, které samo sebe bere smrtelně vážně. Pocházel z rodiny maloskalského domkáře a krejčího, a protože v dětství hodně kreslil (nejraději koně ze statku u Nejedlů), poslali jej rodiče roku 1943 na odbornou šperkařskou školu v Turnově. Tam se poprvé dostal do gravitačního pole umění,
okouzlily jej výstavy Antonína Slavíčka a zejména Jindřicha Průchy, jednoho z velkých osamělců expresionistické generace, jenž v osmadvaceti padl na frontě první světové války - právě on se pro Jíru stal nadlouho měřítkem malířské poctivosti. V roce 1946 se šestnáctiletý přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění a byl přijat pro mimořádný talent. Zpočátku však vynikl spíš jako sportovec - závodně lyžoval a patřil dokonce k olympijské reprezentaci. Po únoru 1948 se jeho představy o malířství ostře srážely s požadavky socialistického realismu, odešel dokonce za školy a živil se jako lesní dělník, dokud neutrpěl těžký úraz. Vrátit se mohl především díky přímluvě profesora Otokara Nejedlého, dalšího českého expresionisty a dobrodruha, k němuž se Jíra celý život hlásil. Rád vzpomínal, jak ze školních ateliérů unikali na krajinářské kurzy starým autobusem, který Nejedlý kdesi sehnal - studenty pak nechával v plenéru volně malovat a místo učení jim vyvářel.
Po absolvování školy přežíval Jíra jako malíř hlavně zásluhou manželky, která rodinu se dvěma dětmi živila z úřednického platu. Jistý úspěch se dostavil až v polovině šedesátých let po první samostatné výstavě, když mu táhlo na čtyřicet. Nejvíc na sebe upozornil v roce 1970 monumentálně tragickým cyklem Oči, který působí jako generační manifest hluboké deprese z dějin. Byl kvůli němu zařazen mezi zakázané umělce, díky vlivným zastáncům se však po pěti letech vrátil na výtvarnou scénu v pozici jakéhosi tolerovaného rebela. I to jej tehdy sblížilo s Bohumilem Hrabalem, který na tom byl podobně.
Josef Jíra sice maloval nadále zarputile po svém, nikoli však v duchu nějakého opozičního programu. Jeho obrazy prostupovala nostalgie po starém světě křesťanských hodnot a tragický pocit z jeho obrazů vycházel z hlubších příčin, než z aktuální politické situace.
"Ty moje obrazy si kupujou i komunisti," divil se někdy. "A co je zvláštní, vždycky si vyberou nějaký ten kostel nebo kříž. Pak si to asi někam tajně pověsí, aby to jiní soudruzi neviděli. Taky mají svou kalvárii."
Jako baroko
Filmový dokument, který po Jírově smrti zařadila do vysílání Česká televize, představuje malíře jako rázovitého venkovského myslitele v malebném prostředí Českého ráje: žije v městečku, kde se narodil, stará se o přírodu i kulturní život obce a jediným luxusem, který si dopřává, je malé stádo koníků, bezmála vyhynulých karpatských tarpanů, jejichž chov se v posledních letech života pokoušel obnovit. Na obrazovce horoucně vypráví o tradicích, víře, kráse přírody a obavách z jejího ničení, o lásce k rodnému kraji, k lidem, koňům, pstruhům z Jizery i ptákům, motýlům či rozkvetlým stromům, o hrůze z civilizace. To jsou také motivy typické pro komerčně nejúspěšnější část jeho tvorby, v níž se moderní senzibilita s expresionistickým rozmachem hlásí ke "starým pravdám srdce", tedy k samé esenci konzervativismu.
Záběrů z Prahy nabízí film jen pár. Malíře například spatříme mezi slavnostně vyšňořenými hosty jeho pražské vernisáže v kostkované kazajce, jakou snad kdysi nosívali řezníci. Rozhodně v ní nevypadá jako světák důkladně protřelý velkoměstskými bary a salóny, jenže i toho by uměl předvést, a to opravdově, neboť jím rovněž byl. V jeho díle nechybí linie obrazů vpravdě mondénních, které vytěžil z polosvěta lehkých i těžších múz. Některé jsou svádivě jiskřivé, koncentruje se v nich smyslová poživačnost, svádivá jiskřivost neřestí, jiné prostupuje soucit s lidskou zubožeností, bídou alkoholiků a bezdomovců, opotřebovaných veteránů bohémského hýření. Také k nim malíř svým způsobem náležel. Přísní moralisté by z takové různosti krajních poloh mohli vyčíst nedostatek integrity, všechny však přesvědčivě propojuje dílo, procítěné, patetické, někdy snad příliš efektní, ale strhující. Jako baroko. To bylo v Čechách také vždycky přijímáno podezřívavě, stalo se však nejvlastnějším výrazem zdejšího prostředí.
Ať už se budoucí dějepisci umění vysloví jakkoli, prožil si Josef Jíra nepochybně život velkého umělce, o jakých se píší populární biografie. A to navzdory všem, kteří mu velikost upírali.
Viktor Šlajchrt, Umělec potřebuje nepřátelé
